Kromě skript a sešitů si s sebou denně do Opavy vozím i dalekohled a foťák. Během let jsem si odzkoušel, že jakmile tyhle věci nechám doma, narážím na ty nejzajímavější druhy, které navíc zpravidla provokativně pózují. Dnes jsem využil díry mezi předměty a odběhl jsem si do Kylešovic, kde jsem měl hlášené minimálně plaché sýkorky parukářky a uhelníčky. Na zákoně schválnosti asi něco bude, protože na místě nebylo po sýkorkách ani vidu ani slechu. Ovšem cestou zpátky jsem kousek od školy zaslechl zvonivé zacvrčení, nad hlavou mi prolétlo hejnko asi třiceti ptáků, dosedlo na strom přede mnou a začalo se cpát bobulemi jmelí. Už jejich volání stačilo, abych v nich poznal brkoslavy severní, já se však navíc mohl kochat pohledem na tyto naše nejkrásnější a relativně vzácné zimní hosty. Brkoslav severní k nám totiž nezalétává každoročně, ale s několikaročními rozestupu podniká tzv. invaze a tehdy na něj pak člověk naráží pomalu na každém rohu. Zaslechl jsem už názory, o čtyřletých, pětiletých nebo dvanáctiletých cyklech, ale osobně bych v tom žádnou pravidelnost nehledal.

I díky tomuhle překvapivému dopolednímu setkání jsem se rozhodl zkusit cestou domů štěstí na hlučínské štěrkovně a udělal jsem dobře. Turpani hnědí, na které jsem tady narazil před časem a kteří tehdy vzbudili mezi místními birdwatchery menší senzaci, už sice přeletěli jinam, mezi asi dvacítkou morčáků velkých a několika hoholy severními (mimochodem pozorovanými během letošního podzimu prvně) lovila kousek od břehu dvojice morčáků prostředních. Jde o druh, který u nás na rozdíl od morčáků velkých nehnízdí a zastavuje se tu jen za tahu (případně vyjímečně zimuje). Z doslechu jsem věděl, že Hlučín je jejich každoroční zastávkou, ale pozorovat je tu se mi poštěstilo poprvé. Respektive vůbec poprvé v životě. Jelikož se drželi opravdu kousek od břehu, řekl jsem si, že by bylo škoda nevyužít téhle příležitosti k pořízení fotodokumentace. V podřepu a s foťákem v ruce jsem se kousek po kousku přesouval do pozice vhodné k focení a už už jsem mačkal spoušť když ptáci vzlétli a přesunuli se o kus dál. Stejná situace se opakovala o kousek dál a pak ještě jednou. Morčáci měli perfektně rozdělené úkoly a zatímco jeden lovil pod vodou, druhý hlídal dění na břehu. Po třetím přeletu ale ptáci asi usoudili, že od toho tvora na břehu jim nebezpečí nehrozí a hlavně že jim nestojí za neústálé vzlétání a přistávání a namísto toho mou pozici pomalu v obloučku obepluli – k mé obrovské radosti, protože jsem konečně mohl pořídit nějaké fotky – i když ne na takovou vzdálenost, na jakou jsem si to předstvavoval.

Když jsem pak konečně vyrazil domů, nemohl jsem si ani v nejmenším stěžovat. Dva tak vzácné druhy se nepodaří pozorovat každý den a k nim třeba připočíst i hoholy, trojici hvízdáků eurasijských, pětici potáplic severních a orla mořského, který dobrou čtvrthodinu kroužil nízko nad štěrkovnou.

Zase jednou se mi naskytla příležitost zakoupit si v Lidlu zvýhodněnou síťovou jízdenku, takže bych byl hlupák nevyužít této příležitosti k výpravě na některou vzdálenější ptačí lokalitu. Už několik dní před odjezdem jsem hypnotizoval databázi birds.cz a čekal, kde v republice se objeví nějaká ptačí rarita, za kterou bych mohl vyrazit. Asi na té hypnóze opravdu něco bude, protože se objevila informace, že se na vypuštěném Hradeckém rybníce v Tovačově zdržují již nějakou dobu dva racci tříprstí. Jde o jeden z vysloveně mořských druhů racků, který se na pevnině zdržují prakticky jen během hnízdění. A i tehdy je ta pevnina hodně diskutabilní, protože si staví hnízda na úzkých římsách útesů, často ve společnosti alkounů nebo papuchalků. Ve vnitrozemí, a tím spíše ve Střední Evropě, se tak vyskytují vzácně. Letošek je však vyjímkou, hejno převážně mladých ptáků bylo zářijovými bouřkami zahnáno až hluboko na území Polska a odtud se během následujících týdnů postupně rozlétávalo na všechny strany. Bylo jen otázkou času, kdy se objeví u nás, na Tovačově ho objevili už 3. listopadu. Ohledně druhu, kterému bude má výprava zasvěcena jsem měl jasno a já musel jen doufat, že se mu na místě tak zalíbí, že tam vydrží do soboty.

Když nastal den D, má nervozita rostla už proto, že za celý pátek racka na místě nikdo neviděl. Což nemusí nic znamenat, ale přesto si v autobuse z Přerova málem ohryzávám nehty. Na hrázi Hradeckého rybníka pečlivě prohlížím racky, posedávající u louží a pátrám po „tříprsťákovi“. U kaluží však vidím jen samé chechtavé, několik bělohlavých a stříbřitých. Kromě racků na vypuštěném dně postává několik volavek popelavých a tři volavky bílé, kavky a několik šedivek. Vydávám se proto dál po hrázi směrem k výpusti, kde byl v minulých dnech pozorován nejčastěji a kde ho zastihl i televizní štáb ČT. Mám štěstí a už z dálky vidím, že je racek na své zamilované louži u výpusti a dokonce si nic nedělá z rybářů, kteří postávají na hrázi pár metrů od něj. Vytahuji foťák a pořizuji první dokumentační fotky. V tom rybáři nasedají do auta a nezapomenou pořádně třísknout dveřmi. Ta rána je zjevně moc i na tříprsťáka, který poplašeně odlétá. Sice se mi ho podařilo pak ještě dvakrát zahlédnout v hejně poletujících racků, ale jen na velmi krátko a příliš daleko.

Zbalil jsem se a vyrazil na autobus zpět do Přerova, odkud jsem měl v plánu pokračovat na Hodonín a tamní rybniční soustavu. Když už jsem si tu síťovku koupil, tak ať toho stihnu oblídnout co nejvíc. Tahle úvahu se nakonec ukázala jako velký omyl. K hodonínským rybníkům jsem sice dorazil podle plánu, ale vyplnila se předpověď meteorologů ohledně silného odpoledního větru, takže jsem nachodil bezmála třicet kilometrů podél rybníků s rozbouřenou hladinou, na které neseděla jediná kachna a přes šustění rákosí jsem neslyšel skoro nic. S odstupem tak lituji, že jsem se nezměnil svůj cestovní plán a v Tovačově nezůstal. Pozorovatelé, co dorazili na lokalitu až po mě, totiž zastihli racka zpátky na jeho oblíbeném místě a dovolil jim přiblížit se až na pět metrů, čemuž odpovídá i kvalita jejich fotografií, které můžu jen obdivovat.

Ne vždy jsou pro pozorování ptáků ideální podmínky a situace, kdy po hrázi vypuštěných studénských rybníků pobíhá asi padesátka dospělých s dětmi a několika psy, podle mě spadá právě do kategorie „birdwatcherská noční můra“. Jak jsem brzy zjistil, ornitologická vycházka pro veřejnost, která se měla konat minulý týden a kvůli které jsem se tehdy Poodří vyhnul obloukem, byla kvůli nemoci přesunuta na dnešek. Dobrá polovina z přítomných je zaměstnána okřikováním dětí a psů, ostatní se na napájí colou, cpou tyčinkama nebo telefonují a jen zoufale malý hlouček postává u stativáku a obdivuje bekasinu otavní, která musí mít vzhledem k dění na hrázi, nervy ze železa. Upozorňuji skupinu u dalekohledu na husici liščí, brodící se louží na spouštěné Kotvici a po rychlé obhlídce mířím na nádraží s tím, že třeba ještě zkusím štěstí v Jistebníku. Těsně před prvními domky si všímám zprava nízko přilétajího dravce. Tipuji káni, ale jak se pták přibližuje, nesedí mi velikost a registruji prsty na křídlech. Orel! Tahám z kabely foťák a dalekohled, o kterých jsem si myslel, že je tady už nebudu potřebovat a prohlížím si dravce. Ocas nemá žádné stopy bílé, tak vylučuji dospělého orla mořského, váhám nad letošním mladým mořským a orlem křiklavým. Orel naštěstí letí docela pomalu, takže mám čas si nachytat foťák a během přeletu nade mnou pořídit pár fotek. Bohužel fotím přes větve a z pořízených záběrů nakonec vychází slušně zaostřená jen jedna.

Když jsem pak doma vložil do databáze záznam o celodenním pozorování, rozproudila se na birds.cz nečekaná diskuze o tom, zda jde o orla křiklavého nebo u nás extrémně vzácného orla volavého. Oba druhy si jsou blízce příbuzné a těžce rozlišitelné. V roce dokonce běloruský ornitolog Valerij Dombrovský překvapil odbornou veřejnost tvrzením, že 40% běloruských orlů volavých tvoří hnízdní páry s orly křiklavými. Tehdy těžko uvěřitelné tvrzení bylo v následujícíh letech potvrzeno několika studiemi, které ukázaly, že na některých lokalitách v Polsku a Německu podíl smíšených párů dokonce vysoce přesahuje i uvedenou hranici čtyřiceti procent.

Vzhledem k unikátnosti výskutu orla volavého, které byl na našem území v posledních dvaceti letech zaznamenán jen třikrát byl docela problém s tím, rozetnout nekonečné diskuze o identitě „mého“ orla, ačkoli jsem rozesílal žádosti o pomoc na všechny strany. O to víc pak potěšila odpověď od té největší možné kapacity – sám Valerij Dombrovský si prostudoval pořízené fotky a jednoznačně vyloučil orla křiklavého. S potvrzením od takové odborníka v oboru pak už nic nestálo v cestě tomu, zapsat se do české ornitologické historie a zaslat k evidenci záznam o pozorování České Faunistické komisi.